Sfinga, strážkyně Gízy

Právě v Gíze, na vápencové skalnaté plošině severozápadně od Memfidy (Mennoferu), se tyčí tři velké pyramidy – Chufeova, Rachefova a Menkaureova. Před pyramidami se tyčí záhadná Sfinga. Socha dlouhá 73 metrů, vysoká 20 metrů a široká 14 metrů byla vytesána do jediného kusu skály může být zbožštěným zobrazením faraona Chufua.

Sfinga – socha lva s lidskou hlavou

Sfinga (socha lva s lidským obličejem) hledící k východu, strážkyně gízského pohřebiště, je Araby přezdívána Abú el-Hol, “Otec děsu”. Ztělesňuje panovnickou moc, která nemá slitování se vzbouřenci, je však laskavá k poslušným. Termín Sfinga, odvozený ze staroegyptských slov šepses anch (“žijící podoba”) označuje zobrazení lvů s lidskou hlavou, kteří drží stráž u bran podzemního světa.

Sfinga v Gíze střeží brány nejrozsáhlejšího královského pohřebiště starého Egypta. Tuto nejstarší a největší egyptskou sfingu nechal postavit faraon Džedefre (Radžedef), jak dokazuje v dokumentu Sfinga zbavená tajemství přední egyptolog Vasil Dobrev. Z dokumentu stojí za zmínku zejména ten fakt, že i když nyní přicházíme k pyramidám od severu (a vidíme tak Sfingu čelně), v dobách faraonů se k plošině přicházelo od jihu (tedy k boku Sfingy). V tu chvíli není pyramidou za Sfingou Rachefova pyramida, ale Velká pyramida (Cheopsova pyramida) faraona Chufua.

Sfinga a Thutmose IV.

Úkolem Sfingy bylo každopádně střežit pohřebiště. Mezi tlapami drží “stélu snu”, která je dokladem nejstarších pokusů o restaurování této památky. Na této stéle z červené žuly je vyryt text Thutmose IV. – prvního “zahchránce” lvího obra s lidským obličejem.

Když bylo Thutmose IV. ještě princem, lovil prý v oblasti gízských pyramid a unaven spočinul ve stínu téměř zaváté sfingy. Ve snu se mu zjevil bůh Harmachet a slíbil mu, že pokud sfingu vyprostí z objetí písku stane se králem. Thutmose IV. prosbě vyhověl, sfingu z písku vyprostil a nechal kolem ní postavit zeď silnou 2,15 metru. V období Nové říše bylo částečně vyměněno obložení sochy. Počínaje Novou říší se budovalo stále více sfing – stavěly se v řadách při vchodech do chrámů.

Sfingu poškodili mamlúci ranou z děla

V rozporu s legendou nebyl obličej Sfingy v Gíze poškozen Bonapartovými oddíly, ale přitom, když mamlúci nacvičovali střelbu, a také v důsledku obrazoboreckých záchvatů jistého šejka ve 14. století. Ten přikázal, aby byl “pohanský” úsměv Sfingy zničen palbou z děla.

Vnější stěny podstavce kaple se vyznačují zvláštní výzdobou. Na východní a západní stěně je zachyceno šestnáct klečících postav, mužů a žen, nad nimiž je uveden text vyjmenovávající země a majetek darovaný Amonovi. Na severní a jižní stěně jsou v pravidelné čtvercové síti citovány egyptské nomy (kraje). Dvacet dva hornoegyptských nomů je zmíněno na jižní stěně, šestnáct dolnoegyptských nomů pak na stěně severní. V šesti zbývajících polích na severní straně jsou výsledky různých měření, např. výška záplav v daném okamžiku. U každého nomu jsou poskytnuty různé informace – jeho rozloha, názvy, hlavní město a ochranné božstvo.

Sfinga je ve špatné kondici

Vzhled Sfingy se od jejího vytvoření hodně změnil. Její obrysy původně zjemňoval vápenec a rysy obličeje byly zvýrazněny živými barvami, jak dokládají nepatrné zbytky barvy na obličeji. Sfinga byla vytesána do křehkého jílovitého vápence citlivého na vlhkost, a proto byl tento obr celá tisíciletí ve špatném stavu. Již Thutmosovi IV. se ve snu zjevila tato neodolatelná kočkovitá šelma zpodobující faraona a prosila ho, aby ji vyprostil z písku. To ovšem udělal teprve v roce 1925 francouzský archeolog Émile Baraize.

Podzemní vody, eroze, znečištění a necitlivé restaurační pokusy v současnosti dále zvyšují riziko, že obrovitá socha bude nenávratně ztracena. Řada restauračních prací, jako např. v roce 1982, byla prováděna s běžným cementem. Ten je však mnohem tvrdší než vápenec, a tak došlo k popraskání kamene. Tato technická katastrofa vyvrcholila v roce 1988 zhroucením části ramene Sfingy. Od roku 1989 se další práce provádějí pod záštitou UNESCO.