fbpx

Na počátku Asýrie, která časem naháněla strach všem svým sousedům, stálo prosté město Aššur. To po čtrnáct století trpělivě rozšiřovalo své území. Klidných období míru nenajdeme v historii asyrské říše mnoho. Válečnické choutky vládců asyrské říše přivodily také její pád. Je to další příklad toho, jak obtížná je správa příliš rozlehlého a různorodého území.

Obyvatelé Asýrie se odvozovali od Babylonie, ale ovlivněni byli také Sumery, s nimiž začali brzy obchodovat. Aššur byl nejprve obyčejným městem v horní Mezopotámii zasvěceným stejnojmennému bohovi. Aššur byl nejprve pod kontrolou králů z města Akkad (nedaleko Babylonu) a ve 22. století př.n.l. jej ovládla 3. urská dynastie.

Počátky asyrské říše

První doklady o nezávislosti se datují kolem roku 1970 př.n.l. Nejstarší písemně doložené prameny jsou dějinami městského státu Aššur, který vznikl kolem stejnojmenného města. Rozkládal se na skalnatém útesu nad Tigridem v oblasti, která nebyla vhodná pro zemědělství, ale s velmi výhodnou polohou na křižovatce obchodních cest. O prvních panovnících ale máme velmi málo informací. Můžeme z nich ale odvodit, že moc se nedědila z otce na syna, ale vládcové byli voleni.

Protože město Aššur nemohlo stavět na zemědělství začalo čile obchodovat. V obchodu s Mezopotámií rychle vytlačilo Sumery a oblast jeho vlivu se postupně rozšiřovala a to zejména směrem k Anatolii, která se ve 20. století př.n.l. stala významným partnerem Asyřanů, protože od nich nakupovala zlato, stříbro, měď, látky a dobytek.

Vzestup Asýrie

Vzestup Asýrie se datuje do období vlády Šamši-Adada I. (cca 1813 – 1783 př.n.l.), kdy Aššur výrazně rozšířil svůj vliv – na západ k Tarce, na severu ke Středozemnímu moři a na východě k Ninive. Toto království se ale po smrti panovníka rozpadlo, protože jeho synové nedokázali udržet jednotu země. Situace se ještě zhoršila, když se o toto území začali zajímat noví dobyvatelé – Mitannci. Kolem roku 1471 př.n.l. se aššurský král pokusil o sblížení s Egyptem, kde tehdy vládl Thutmose III. a právě se mu podařilo porazit Mitannce.

Pod vedení Ašširuballita I. se Asyřanům definitivně podařilo zatlačit Mitannce a hned toho také využili k obnovení svého vlivu v oblasti. Ašširuballitovi nástupci pokračovali v dobyvačných taženích, znovu porazili Mitannce (které podporovali Chetité) a ke své říši připojili horní Mezopotámii. Začal se tak utvářet skutečný stát, který se na jedné straně opíral o nově dobytá území a na druhé o nový jazyk.

Po smrti krále Tukultíninurty ale nastaly spory o nástupnictví a jednotu země navíc ohrožovaly invaze a to zejména od Babyloňanů. Vojenská tažení té doby se vyznačovala nebývalou brutalitou – kudy prošla armáda docházelo k rabování a masakrům, aniž by tato území byla připojena k asyrské říši. Dobyvatelům stačilo, že jim taková území odváděla jednou ročně tribut.

Hranice Asýrie

Roku 746 př.n.l. nový král Tiglatpilesar III. znovu zahájil dobyvačná tažení a snažil se připravit svým nepřátelům skutečně drtivou porážku. Ke své říši připojil Damašek, část Palestiny a Babylon, kde se nechal prohlásit králem, roku 734 př.n.l. zahájil útok na Írán a na stát Urartu (dnešní Arménie).

Jeden z jeho nástupců Sargon II. rozšířil území o Izrael, Urartu a Kypr a zahájil také dobývání Egypta. Jeho syn Šamas-šum-ukin měl stejné cíle, ale prostředky volil naprosto odlišné. Po několika vzpourách v Babylonu se městu pomstil tak, že nechal zatopit všechny chrámy tím, že do města přivedl vodu z Eufratu.

Po nevysvětlitelné porážce, kterou Asyřanům uštědřila armáda malého Judského království byl král Sinacherib zavražděn. Jeho vnukem byl Aššurbanipal, který okupoval Egypt a rozdrtil Théby (Vaset). Asýrie pozdě pochopila, že vládnout rozsáhlému území není snadné. Kolem roku 630 př.n.l.  Psammetik osvobodil Egypt, následně se vzbouřila Babylónie, které se podařilo získat nezávislost, když s podporou Médů a Egypťanů zaútočila na Asýrii a dobývala jedno město za druhým. Poslední bašta – město Harran – padlo roku 610 př.n.l. a to byl konec asyrské říše.