Kolaps stavitelů pyramid – 2. část

První předzvěsti velkého ekonomického zatížení státu se projevily ještě na konci čtvrté dynastie okolo roku 2500 př.n.l., když na trůn dosedl Menkaure. Ten si nechal postavit mnohem menší pyramidu než jeho předchůdci. Místo velikosti se těžiště významu pyramidových komplexů přesunulo do výzdoby jiných stavebních součástí – údolního chrámu, vzestupné cesty a pyramidového chrámu, kde probíhal zádušní kult panovníka.

Další podstatná změna se objevila na počátku páté dynastie. Dosud byli do nejvyšších úřadů v zemi (například vezíra, správce královského paláce, heliopolského velekněze slunečního boha Rea aj.) jmenováni především příslušníci královské rodiny.

Přibližně v době vlády Veserkafa se však do významných úřadů ve státě dostali hodnostáři nekrálovského původu. Panovník se tak snažil nejjednodušším způsobem zajistit spolehlivost a věrnost nejvýše postavených hodnostářů. Na efektivním fungování výběru daní a na tom, jestli jsou jeho pokyny vykonávány, byl totiž panovník přímo závislý.

Posilování vlivu nekrálovských hodnostářů

V průběhu 5. dynastie se naplno projevil trend započatý již v dynastii předešlé – důraz se nekladl na samotnou pyramidu, ale naopak na zádušní chrám, jeho výzdobu, a především na královský kult, tedy na aspekty, které podtrhovaly panovníkovu božskou a ochrannou čili státotvornou roli. Potřeba neustále inovovat symbolický význam panovnického čili božského kultu tak, aby se odlišoval od nekrálovské sféry, mohla vyvolat ústup od monumentality a rozvinutí symbolické roviny.

Nekrálovští hodnostáři postupně posilovali svůj vliv a začali pro sebe a své nejbližší stavět rozsáhlé pohřební komplexy, které často obsahovaly prvky královské architektury, dosud vyhrazené pouze panovníkovi. Vznik této monumentální formy hrobek je dalším důkazem, že se v rukou úředníků a jejich rodin soustředila stále větší moc. S tím v téže době souviselo i zavedení principu dědičnosti výnosných státních úřadů.

Ve 23. století př.n.l. již rozmach státu končil. Stejné jevy, které zpočátku rozvoj Staré říše stimulovaly, později přispívaly k jejímu postupnému zániku. Pyramidové komplexy pohltily příliš mnoho bohatství, které pak chybělo jinde. Sjednocená země se opět rozpadala na víceméně oddělené domény nezávislých hodnostářů. To vše se dělo v důsledku růstu autonomie nejvyšších úředníků, kumulace jejich moci i bohatství a panovníkovy neschopnosti efektivně na situaci reagovat.

Krizi napomohlo měnící se klima

Postupně se projevila krize v pěti hlavních oblastech státní ideologie a správy. Mluvíme o krizi identity (jak je vládnoucí skupina akceptována a považována za legitimní), participaci (kdo a jak se podílí na správě státu), penetraci (schopnost efektivní kontroly administrativy a ekonomiky státu), legitimitě (autority a schopnosti prosadit rozhodnutí) a distribuci (efektivity přesměrovávání ekonomických zdrojů).

Vleklou společenskou krizi nepochybně na sklonku 23. století př.n.l. uspíšilo i rychle se měnící klima. Z analýz písemných pramenů jasně vyplývá, že nilské záplavy byly v průběhu století stále menší. Zmíněné analýzy podpořil i nedávný nález na pohřebišti v jižním Abúsíru, kde pracuje naše expedice.

Mumifikační mísa datovaná do doby Pepi II. obsahovala zbytky ztuhlé pryskyřice, původně používané pro mumifikaci vysokých úředníků. V pryskyřici uvízli brouci Poecilus pharao, jejichž životní prostředí je možno charakterizovat jako pouštní, suché a slané. V době panovníka Pepi II. byla tedy tato oblast poblíž nilského údolí již typicky pouštním ekosystémem.

Zdroj: Lidové noviny