Zemědělství starověkého Egypta

Po celá tisíciletí záviselo zemědělství starověkého Egypta na rozsahu nilských záplav, které byly oslavovány jako požehnání shůry. Každý rok v červnu začala hladina Nilu stoupat každý den o 4 až 8 centimetrů. V červenci a v srpnu se řeka začala vylévat a v září záplavy kulminovaly.

Nilské záplavy fascinovaly Řeky, protože Nil se na rozdíl od řek v Řecku rozvodňoval v létě. Řekové spojovali rozvodnění Nilu s průtržemi mračen na Etiopské vysočině. Největší vliv na každoroční záplavy ale mělo tání sněhu v Habešských horách – zejména přítok Modrý Nil se v tomto období měnil na dravou řeku, která strhávala a odnášela s sebou spoustu zeminy a vegetace.

Egypťané měli pro záplavy vlastní mytologické vysvětlení. Oceán obklopující svět obývala síla nazývaná Hapi. Z vůle slunečního boha nechával duch Nilu stoupat vody vzhůru od prvního kataraktu až do delty. V polovině července se po sedmdesáti dnech znovu objevuje Sirius a obyvatelé údolí vědí, že její návrat znamená začátek záplav.

Zemědělství starověkého Egypta – vývoj a postupy

Zemědělství starověkého Egypta procházelo (tak jako celá společnost) vývojem. Když v listopadu klesla hladina Nilu do svého koryta, začala doba peret (doba rozpuku), což pro venkovany znamenalo pustit se rychle do práce. Museli využít měkkou a snadno obdělavatelnou půdu po záplavách. Při jejím obdělávání používali jednoduché, ale důmyslné nářadí. Jeho podoba se s postupem času měnila jen málo.

Prvním úkolem bylo kypření půdy. V těžké a rozmočené půdě se tvoří velké hroudy. Ty je potřeba rozkopat předtím, než na pole vyjedou pole a sečky. Někdy byla půda tak měkká, že se ani nemusela obracet a mohlo se rovnou zasévat. Na polích, která Nil zalil jen málo, bylo ale použití pluhu nutné. K rozbití hrud používali dva typy dřevěných motyček. První se skládala z jediného kusu dřeva ve tvaru obráceného písmene V. Část s čepelí byla silnější než část, která se brala do ruky. Čepel byla buď zašpičatělá, nebo ve tvaru širokého nože. Druhá motyčka měla tvar velkého písmene A, dřevěná čepel byla zasazena do jakéhosi pouzdra. Uprostřed nástroje byl natažen provaz.

Vývoj egyptského pluhu

Po rozbití hrud se na pole vyjelo s pluhem, který od období Staré říše do období Nové říše prošel určitým vývojem. V nejdávnějších dobách šlo o rádlo se zašpičatělou dřevěnou čepelí, které se v horní části větvilo do dvou krátkých násad. Ze zadní části čepele vycházel oj a na jeho konci byla tyč, která se připevňovala k rohům volů. Čepel vyorávala brázdy, do kterých se pak zasévalo zrní. Pokud zemědělec neměl zvířata, musel se do pluhu “zapřahat” sám.

V období Nové říše rozšířili Egypťané násady pluhu o držadla. Jařmo (do té doby připevňované na rohy volů) se začalo zasazovat do postroje na hřbetě zvířat. Místo volů se začaly k orbě používat muly. Když byla půda připravená k zasetí, přišel čas žen a dětí. V sýpkách dostaly zrní, kterým naplnily vaky zhotovené z kůry papyrových vláken, kůže nebo plátna, a na poli ho rozhazovali na všechny strany. Domácí zvířata pak musela zašlapovat zrní do země.

Nářadí pro sklizeň

Když obilí dozrálo, přišla doba žní. K pokosení používali Egypťané srp, který měl tvar obráceného V. Skládal se z jediného kusu dřeva s rukojetí a zakřivenou částí, do které byly zasazeny čepele z pazourku. U rukojeti byly čepele nejširší, postupně se zužovaly a zašpičaťovaly. Pazourek se ke zhotovování čepelí používal poměrně dlouho, protože Egypťané mu dávali přednost před mědí a železem. Nebyl totiž tak drahý a dal se snadněji vyměnit.