Obilniny a len – základ zemědělství

Obilniny a len byly hlavním egyptským přírodním bohatstvím. Pšenice a ječmen představovaly základní složku potravy starověkých Egypťanů, len byl zase surovinou pro prosperující řemeslné odvětví, jehož výrobky se vyvážely do celého starověkého světa. Tyto základní suroviny měly klíčový význam pro egyptskou společnost, ekonomiku i politiku.

Život a hospodářství starověkých Egypťanů byly úzce spjaty se zemědělstvím, které bylo základem faraonské civilizace. Každé políčko bylo poctivě obděláváno. Zelený pás v údolí Nilu byl jedním nekončícím polem a jeho úrodnost byla zdánlivě nevyčerpatelná. Na zemědělství záviselo přežití celé země. Úředníci proto jeho chod pečlivě plánovali. Rolníci byli základním kolečkem soustrojí egyptského hospodářství, ale neměli z toho žádný prospěch. Jejich postavení se podobalo nevolnictví a museli neustále čelit hluboké bídě.

Obilniny, základní složka potravy

Obilniny se zpracovávaly na chléb, koláče a pivo. Byly tedy životně důležitou plodinou. Poskytovaly surovinu pro základní složky potravy, zároveň sloužily i jako “platidlo” ve výměnném obchodu. Vysocí hodnostáři i prostí občané byli často odměňováni právě obilím. Ve městech i na venkově se běžně jako platidlo používal chléb a džbány piva. Obilniny byly nezastupitelné i ve výměnném obchodu se sousedními národy, neboť měly vynikající pověst pro svou kvalitu a vysokou výnosnost. Egypt se díky nim proslavil v celém antickém světě a stal se obilnicí Říma.

Způsob pěstování obilnin je velmi dobře doložen jak epigrafickými (písemnými), tak ikonografickými (výtvarnými) prameny. Jednotlivá stádia pěstování i zpracování obilí byla zachycena na stěnách hrobek staroegyptských hodnostářů ze všech období jeho dějin. Pole byla nejprve zorána, poté proběhlo setí a zrna byla zašlapána do připravené země a nakonec bylo obilí sklizeno. Na reliéfních zobrazeních jsou znázorněny i takové detaily, jako např. křepelky, které sezobávají zrní vypadlé z klasů při sklizni.

Obilniny byly základní poživatinou. Pokud byly záplavy nižší třeba jen o pár centimetrů než obvykle, znamenalo to hrozbu pro úrodu. Již od pradávných dob žili Egypťané ve strachu z hladomoru. Špatná úroda se dotkla rolníků i faraona. Pro rolníky znamenala zoufalou snahu o přežití v nedostatku, pro faraona nutnost zajistit spravedlivé rozdělení zásob, pokud se je ovšem podařilo v předcházejících letech vytvořit. Zároveň musel faraon omezit nebo zcela přerušit mezinárodní obchod s tímto artiklem

Zásoby obilnin byly považovány za “strategickou zbraň”, což ostatně platí dodnes. Proto při dobyvačných vojenských taženích panovníci systematicky plenili nepřátelské sýpky. Snažili se tak upevnit svou moc a stvrdit nadvládu nad cizí zemí. V období Nové říše jíž Egypt tolik nezávisel na rozmarech Nilu díky dovozům obilí z asijských provincií.

Pšenice a ječmen

Obilniny se do Egypta dostaly v období neolitu z Malé Asie a z oblastí jižně od Kavkazu a Kaspického moře. Systematicky se však obilí začalo pěstovat a sklízet teprve po roce 3500 př.n.l., kdy se ustálil rytmus letních nilských záplav. Tyto plodiny se pěstovaly na bahnité půdě, nazývané podle Nilu nili. Jejich pěstování přetrvalo až do vystavění Velké asuánské přehrady v 60. letech 20. století. Staří Egypťané pěstovali tři druhy pšenice: pšenici tvrdou (Triticum durum), pšenici naduřelou (Triticum turgidum) a pšenici dvouzrnku (Triticum dicoccon). Ječmenu, který byl náročný na vodu a miloval teplo, se na březích Nilu výborně dařilo. Ječmen víceřadý a ječmen šestiřadý (Hordeum hexastichon) se nechával klíčit na slad, z nějž se pak připravovalo pivo.

Rozvoj zavlažovacích systémů pak umožnil získat další ornou půdu na okrajích pouště. Pěstoval se zde často právě ječmen, neboť byl schopen snižovat vysokou salinitu půdy. Pěstovalo se množství dalších odrůd pšenice (boti) i ječmene (jot). Jako veškeré dění v Egyptě, mělo i pěstování obilí náboženské konotace. Bylo spojováno především s kultem plodnosti a v zádušní sféře s myšlenkou obnovy a znovuzrození, která byla zosobněna v postavě boha Usira. Řada rituálů byla spojována i s různými fázemi pěstování obilí, především se žněmi. Jejich patronkou byla hadí bohyně Renenuta (“Živitelka”). Její slavnosti se konaly v době žní a jsou doloženy od doby Nové říše.

Len – vývozní artikl

Len byl zvlášť ceněnou rostlinou, která se beze zbytku využívala. Semena lnu sloužila k přípravě jídel a k výrobě oleje. Měla také mnoho léčivých účinků, takže se přidávala do nejrůznějších léků. Zbytkové části se využívaly na krmení dobytka a hnojení půdy.

Nejcennější částí lnu je ale stonek, který se zpracovává na vlákno. V období Staré říše mělo pěstování, zpracování a předení lnu takovou důležitost, že podléhalo přímo státnímu dozoru. Všechny látky bez výjimky, veškeré oděvy živých i mrtvých se vyráběly ze lněného plátna. Sloužil k výrobě hrubého režného plátna i jemného batistu, ze kterého se šily šaty soch bohů a mumií.

Len byl také důležitým vývozním artiklem. Výrobky ze lněného plátna se prodávaly v celém Středomoří i v Orientu. V 5. století př.n.l. se na březích Nilu začala pěstovat bavlna, která len postupně odsunula do pozadí.