Egypťané a magie 2. část

Kromě formulí využívala léčitelská magie k prevenci nebo léčbě i různé předměty. Byly to především rozličné amulety, každý pro specifické případy. Tak například zobrazení královských atributů dodávalo sílu. Hieroglyf ve tvaru egyptského kříže dával život, bůh Hor stojící na dvou krokodýlech chránil proti uštknutí hadů a různých ještěrů. Hroší bohyně byla zárukou úspěšného mateřství. Někdy se používala část za celek (pars pro toto) – můžeme zmínit příklad sloní žíně zastupující slonovinové kly, které měly chránit proti zubním kazům.

Občas také lidé nosili přívěsek z papyru, na němž byly uvedeny formule. Kouzelná moc formule byla i přenosná – zapsala se na kousek papyru nebo na hliněný střep, který se posléze ponořil do kapaliny. Pak už jen stačilo takto “očarovanou” kapalinu vypít nebo si s ní pokropit tělo. Vzácněji se v léčitelství používala černá magie. V Gíze byly nalezeny zaklínači sošky, jejichž smyslem bylo proklít “nebezpečné mrtvé”, kteří byli podezříváni z přenášení či vyvolávání neléčitelných nemocí. Zaklínači hliněné figurky se zhotovovaly jako pečetní otisky a představovaly klečícího muže, který měl krk probodnutý nožem a z hlavy se mu řinula krev.

Magické sošky

Egyptská magie používala také léčivé sošky, které měly sílu léčit uštknutí a kousnutí jedovatými zvířaty. Známe dva druhy takových sošek. Bud’ mohlo jít o stélu zobrazující bohy Hora nebo Běse na krokodýlovi, nebo o sošku muže, který před sebou takovou miniaturní stélu nese. Celý předmět byl popsán hieroglyfy. Stélu pak stačilo pokropit vodou a její magické schopnosti se na vodu přenesly. Nemocný vodu vypil, nebo si jí potřel kousnutí, a to ho mělo vyléčit. Na jedné z léčitelských sošek uchovávaných v muzeu v Louvrů si můžeme přečíst:

“Bastet se zmocnila všech nepřátel, všech hadů, všech štírů, všech jedovatých zvířat, která se snad odvážila kousnout muže, jenž pije tuto vodu, a vpíchla mu nebezpečný jed (…). Avšak poté, co muž vodu vypije, jeho srdce 1 hruď se díky magické ochraně v ní obsažené opevní a jed se už do srdce nedostane.”

Kniha mrtvých

Na konci druhého přechodného období (přibližně 1550 př.n.l.) se objevila sbírka 200 zaříkadel (neboli kapitol), která je dnes známá jako Kniha mrtvých. Starověcí Egypťané ji však označovali názvem “Formule pro vycházení za dne”. Je to soubor textů, který prakticky nahradil používání Textů pyramid a Textů rakví, protože byly mnohem dostupnější.

Kniha mrtvých je rozšířenou verzí Textů rakví. Celá kniha obsahovala 200 zaříkadel, ale rodina zemřelého si mohla vybrat, o která a o kolik zaříkadel mají zájem. Texty byly většinou napsané na papyrových svitích, ale některá zaříkadla mohla být napsaná přímo na rakvích, amuletech, na zdech hrobek, na soškách a na sochách. Papyrové svitky bývaly umístěny v rakvi vedle těla, nebo byly zabaleny v obinadlech mumie. Někdy se také vkládaly do dutých sošek Ptah-Sokar-Usira, memfidského pohřebního božstva. Obvykle byly texty psány hieroglyfickým písmem, ale mohly být také napsány písmem kurzívním, hieratickým nebo démotickým a byly doprovázeny barevnými ilustracemi nebo vinětami.

Hlavním účel Knihy mrtvých bylo poskytnou mrtvému sbírku zaříkadel, která měla zajistit bezpečný přechod do posmrtného života. V zaklínadlech dominoval kult Usira. Cílem bylo ztotožnění s tímto bohem, protože právě Usir rozhodoval o způsobilosti k posmrtnému životu. Texty poskytují cenné rady o tom, kdy a kam mají být umístěny amulety při mumifikaci, vyjadřují představu Egypťanů o posmrtném životě. Nejdůležitější kapitolou Knihy mrtvých je asi kapitola 125, která popisuje závěrečný soud mrtvého před Usirem.

Žádná kopie Knihy mrtvých neobsahovala všechna zaříkadla. Dnešní egyptologové se řídí podle systému, který v roce 1842 zavedl Karel Richard Lepsius. Zaklínadla jsou číslovaný jako kapitoly a jako hlavní předloha jim slouží opis Knihy mrtvých Iufancha z Ptolemaiovského období. Tento exemplář má 165 kapitol. Na konci Ptolemaiovského období byly pohřební texty kratší a Knihu mrtvých nahrazovala Kniha dýchání nebo Kniha neustávající věčnosti. Mohly být napsány na jeden list papyru a svinuté uložené vedle hlavy a nohou zemřelého. I nadále však plnily svou ochranou funkci.