Kameníci

Kameníci byly ve starověkém Egyptě velmi potřební a žádaní na všech stavbách. Kameny se na staveniště dostávaly jen hrubě opracované. Bylo tedy nutné řádně je otesat. Kameníci nejprve kameny opracovali do požadovaných rozměrů pomocí palic a dlát a pak je podle přesných značek umístili na pečlivě vyrovnanou plochu spodního kvádru. Umění a schopnosti těchto řemeslníků, kteří s primitivními nástroji zhotovovali mistrovská díla, v nás dodnes vyvolávají úžas.

Do Karnaku (Ipetisut) se ke stavbě některých nových budov dovážel pískovec na lodi z lomů v Gabal es-Silsile, které ležely 160 km jižně od Théb (Vasetu). Po vyložení byly hrubě otesané kvádry předány kameníkům. Na některých kamenech byla značka umožňující zjistit jejich původ. Písaři zodpovědní za staveniště totiž všechno bedlivě zaznamenávali a počítali.

Kameníci – krůček po krůčku

Pískovcové kvádry pak kameníci opracovávali pomocí kovových dlát a sekáčků, do nichž bušili dřevěnými palicemi. Povrchovou úpravu prováděli ostrým nástrojem, který zanechával pravidelné a rovnoběžné rýhy. Kameníci obvykle otesávali jen spodní část a hrany kvádru, zatímco horní část a boční stěny ponechávali v hrubém stavu. Vrátili se k nim později – po umístění kvádru do stavby.

Řemeslníci otesání pravidelně kontrolovali, aby byla výsledná práce provedena dle všech pravidel. Používali k tomu dvě malá dřevěná pravítka. Mezi pravítky, která drželi v rukou, byl natažen provázek. Na ploše kamene byl třetí malý kalibr. Množství kamene, které bylo třeba odstranit, odpovídalo vzdálenosti mezi napjatým provázkem a vrcholkem tohoto kalibru. Díky tomuto jednoduchému systému dosahovali staří Egypťané vynikající přesnosti.

Když byla spodní část kvádru definitivně hotová, pustili se kameníci do jeho hran. To byla obtížná práce, na niž se museli velmi soustředit, neboť šikmo stesávané spáry ovlivňovaly kvalitu spojení kamenů. Na spodní straně kvádrů udělali kameníci zářez, jehož lehce zkosené hrany sloužily jako značky, které usnadňovaly přesné umístění kamene. Šlo v podstatě o jediné možné značky, protože po celé výšce stavby bylo lešení z nepálených cihel, které ji skrývalo před očima dělníků.

Kameníci pracující na staveništi posléze připravili horní ložnou plochu, kterou předtím ponechali v hrubém stavu. Část ložné plochy, na niž se měly uložit nové kamenné kvádry, vyrovnali a vyhladili dlátem. Na takto získanou rovnou plochu mohli kameníci narýsovat pomocné čáry, které musely odpovídat zářezům na spodní ploše ukládaných kamenů. Celý um spočíval v tom, jak spodní zářez pokládaného bloku uložit přesně proti hornímu zářezu umístěného bloku. Jiní řemeslníci sekáčkem vysekávali otvory pro páku, s jejíž pomocí měl být umístěn další kvádr. Mezi otvory narýsovali čáru označující konec tohoto kvádru. Když byl k horní ložné ploše dotažen na saních další kvádr, dva řemeslníci jej pomocí páky dotlačili na přesně určené místo.

Kameníci využívali sádru

Aby kvádr na svém místě pevně držel, tlačili jej řemeslníci po vrstvě vlhké sádry. Toto pojivo sloužící zároveň jako mazivo zaplnilo všechny drobné štěrbiny, takže se později neobjevovaly pukliny. Po umístění kvádru kameníci nalili sádru do předem vytesaných spár, aby celek dobře držel pohromadě. Jelikož pojivo bylo velmi řídké a mohlo dokonce způsobit nebezpečné sklouznutí kvádru (vážícího přibližně dvě tuny), využívali Egypťané při posunování kamene skoby ze sykomorového dřeva, které po obou stranách zasazovali do malých rozšiřujících se žlábků vytesaných do opracované části kvádru.

Když pak kámen po vlhké sádře pomalu doklouzal až k svému místu, kameníci rychle dřevěnou skobu zasadili do žlábku v kameni. Jakmile byl kámen pevně na svém místě, skobu vytáhli a otvor zalili pojivem. Kameníci postupovali po malých plochách (nejvíce deset kamenných kvádrů najednou), aby mohli lépe sledovat umisťování kamenů a postup prací. Když se podařilo umístit a upevnit všechny kvádry, stala se jejich horní část, ponechaná v hrubém stavu, novou horní ložnou plochou.

Pro hrubé stavby tvořící např. jádra pyramid byl používán lokální vápenec, který se vyskytoval poblíž staveniště. Lomy se nacházely v blízkosti stavby, neboť pouze tak byla omezena nejnákladnější část stavby – transport materiálu. Příkladem prostorového umístění lomů je gízské skalní plato s pyramidami tří panovníků 4. dynastie (2630 – 2510 př.n.l.), které se nachází bezprostředně východně a jihovýchodně od pyramid.

Pro obložení pyramid, ale i mastab nejvýznamnějších hodnostářů, byl používán bělostný numulitický vápenec dobývaný na východním břehu Nilu, poblíž dnešní káhirské čtvrti Tura. Na konstrukci stavebních elementů, které měly odolávat významným tlakům masy zdiva pyramid, byla používána červená žula, která byla dobývána v lomech u Asuánu.