Košíkáři

Košíkářství bylo pro staré Egypťany každodenní činností. Splétání rákosových stonků do tvaru košů, košíků, lůžek a dalších předmětů denní potřeby ale nebylo jednoduché a vyžadovalo určité schopnosti. Toto drobné umění sice nedosáhlo takové umělecké hodnoty jako třeba opracování kamene a kovu nebo keramika, nicméně bylo nedílnou součástí života nadaných egyptských řemeslníků.

Počátky košíkářství

Začátky košíkařství, staršího než hrnčířství, sahají daleko do historie. Výrobky košíkářů byly nezbytné pro život na venkově i pro hospodaření domácností ve městech. Protože k výrobě postačil nůž, jehla a obratné ruce, zhotovovali Egypťané různě velké předměty pro potřeby každodenního života.

Na hornoegyptských pohřebištích z archaického období (např. v Tarchánu či Nakádě) byly nalezeny doklady o starobylosti košíkářství v Egyptě. Některá těla byla uložena ve skrčené poloze do rozměrných pletených košů, které byly opatřeny i víkem. Suché pouštní prostředí napomohlo uchovat pleteninu koše až do dnešních dnů. Kromě velkých košů byly v hrobkách nalezeny i drobnější pletené předměty jako lýkové sandále, malé košíčky s obětními dary fíků a datlí.

Mezi nejčastěji používané předměty patřil košík splétaný z vláken. Velké i malé košíky se používaly k nejrůznějším účelům – k vystavování výrobků na trhu, k odnášení sutě na stavbách, jako zavazadlo při cestách, k ukládání zrní na polích, v bažinách se využíval při rybolovu, na lodích ke skladování zboží a v chrámech pro předkládání obětin. Košíky nebyly jen záležitostí chudých, byly všudypřítomné v každodenním životě všech Egypťanů.

Nešlo však pouze o košíky, dalšími pletenými předměty denní potřeby byly rákosové nebo slaměné rohože, na které si lidé sedali a lehali a do nichž se zahalovala mrtvá těla těch nejchudších. Dále to byla košťata, košíky na nošení miminek, výplety křesel, židlí a taburetů, vrše na chytání ryb a velké koše na skladování obilí. Na rozdíl od jiných řemesel se košíkářství zřejmě neprovozovalo v žádných specializovaných dílnách. Košíkářství se běžně věnovaly ženy. Často pracovaly doma a vyráběly předměty, které buď používaly pro vlastní potřebu, nebo je směňovaly na trhu za jídlo či látky.

Způsob výroby košíků

Koše a košíky se spirálovitě splétaly z palmových listů, z vysušených stébel slámy nebo z rákosu z močálů. Nejprve bylo nutné zhotovit hrubou kostru z dostatečně silných kulatých rákosových stonků. Když byla kostra dokončena a její hlavní součásti pevně svázány, byla vypletena podélně rozříznutými stébly. Konce stébel se obtočily kolem silnějších stonků tvořících okraje. Z vláken Egypťanky vyráběly poddajnější tašky, které se v podstatě skládaly z několika svazků stonků svázaných k sobě. Neuvěřitelně dobrý stav předmětů nalezených na pouštních archeologických lokalitách je dokladem jejich mimořádné odolnosti.

Všechen um košíkářů spočíval ve zpracování vlákna dlouhých a pružných rákosových stonků. Košíkáři si obvykle vybírali stvoly, které byly téměř na konci růstu, odřízli z nich vršek a pak je rozdělili nejprve na dva a posléze na čtyři díly, které pomalu sušili rozložené nebo zavěšené na slunci. Pak už jen stačilo zapojit fantazii a splétat stonky různých barev, což dodalo košíku nebo rohoži umělečtější vzhled.

Při výrobě slaměných předmětů byla nejprve vyřazena zlomená nebo příliš malá stébla. Egypťanky si vždy nabraly hrst slámy, kterou prsty pročesávaly, aby vyřadily nepotřebné kousky. Poté slámu namočily do vody, aby zvláčněla. To byla velmi důležitá etapa, bez níž by nebylo možné slámu spirálovitě splétat. Spirálovité splétání používané egyptskými košíkáři umožňovalo svazky slámy pevněji utáhnout a vyrábět tak velmi odolné koše a košíky.