Egyptské služebné

Egyptské služebné sice nebyly svobodné ženy, jejich postavení ale bylo nesrovnatelně lepší než postavení otroků ve starověkém Římě. Služebnými se stávaly především cizinky – válečné zajatkyně nebo chudé ženy, které než aby žily v chudobě, raději se prodaly Egypťanům. Jejich statut se předával z generace na generaci. Neměly však zvlášť krutý osud a někdy se stávalo, že byly dokonce propuštěny a mohly začít žít svobodně.

Služebné byly levnou pracovní silou, bez níž se Egypťané nedovedli obejít. Zapojovaly se rovněž do práce povinné pro všechny Egypťany (budování kanálů, pyramid, monumentů a jiných staveb). Jelikož jejich práce byla bezplatná, a tudíž výnosná, správci královských panství i běžní lidé je s oblibou využívali. Dokonce i řemeslníkům na thébském pohřebišti byly přidělovány služky, aby jejich paním domu vypomáhaly s přípravou chleba a piva.

V jejich sídlišti v Dér el-Medíně bylo nalezeno mnoho písemných dokladů o pronajímání těchto služek domácnostem řemeslníků a o povaze jejich práce. Každá domácnost nedostávala služku, ale jedna mohla vypomáhat v několika domácnostech současně. Každý svobodný Egypťan si tehdy mohl zakoupit nebo pronajmout služebnou. Na rozdíl od římských otroků se tyto ženy těšily i některým výhodám. Pokud například měly děti, nebyly od nich násilím odtrženy. Egyptská rodina, která si chtěla pořídit takovou služebnou, si ji musela koupit i se všemi dětmi. Služebné jako součást dědictví

Služky z domova i z ciziny

Některé služky byly egyptského původu, převážná většina z nich ovšem pocházela ze zahraničí. Služebné egyptského původu byly nejčastěji mladé ženy a dívky, které se raději prodaly, než aby zůstaly zcela bez prostředků. Život služky pracující za ubytování a stravu byl zvláště v zámožných rodinách mnohem příjemnější než život sice svobodné, ale chudé ženy. Ženy, které se něčím provinily a byly odsouzeny dle obecného práva, byly také zbaveny svobody a posléze darovány nebo prodány.

Některé Egypťanky se zase prodávaly, aby splatily dluhy. Tyto “námezdné pracovnice” pak s kupcem sepsaly kupní smlouvu, kterou oficiálně registroval státní úřad, neboť v Egyptě bylo vše zaznamenáváno a zapisováno. Ve smlouvě se stanovilo, že služební poměr se bude týkat i dětí, které by se případně narodily. Služebné a jejich rodiny byly předávány a převáděny jako jakékoli jiné zboží, z manžela na manželku, z otce na syna nebo z jedné rodiny do druhé. Z právního hlediska mohly služebné svědčit a měly i právo zažalovat svého pána. Spor mohly vyhrát, pokud se prokázalo, že s nimi špatně zacházel. Pán zase ale mohl služebnou vyměnit, aniž by k tomu potřeboval její souhlas. Válečné zajatkyně

Amenhotep II., faraon v období Nové říše, při jednom vítězném tažení do Asie zajal 838 žen i se všemi šperky. Orientálky byly v Egyptě velmi vyhledávané, a tak se ty nejkrásnější z nich dostaly do královského harému nebo do domů nejbohatších dvořanů, jiné byly jako podíl na kořisti darovány odvážným vojákům a Amonovu kněžstvu. Ženy, které byly přiděleny k chrámům, byly nazývány merit a hemut. Jejich poznávacím znamením byla vyholená hlava, na níž zůstal jediný pramínek vlasů. Většina těchto zajatkyň pracovala ve skladech. Práce služebných obvykle nebyla příliš uznávaná, s výjimkou těch žen, které oplývaly hudebními, tanečními i nebo vypravěčskými schopnostmi. Jiné zase uměly šít, příst, uhníst těsto či vařit. Takové ženy pak leckdy vedly lepší život než ženy svobodné. Syřané, obchodníci se služkami.

Služebné i do rodin

V období Nové říše začal počet služebných stoupat. Syrští obchodníci (říkalo se jim šucu) byli hlavními dodavateli “domů piva”, jakýchsi šantánů, kam chodívali egyptští milovníci piva a krásných žen. Někdy se stávalo, že služeb těchto handlířů využil sám faraon, když chtěl prodat část své válečné kořisti. Syřané zakoupené krásky dále prodávali rodinám, které potřebovaly služebnou. Cena služebné závisela na jejích schopnostech, kráse a znalostech. Každý nákup musel proběhnout před svědky a být oficiálně zaregistrován státním úředníkem.

Kromě prodeje se služebné v Egyptě také běžně pronajímaly. Některé služebné tak začaly pracovat pro státní správu, vesnice nebo různá sdružení. Pomáhaly mlít zrní, tkát a příst len nebo starat se o dům. Při velkých stavebních pracích organizovaných faraonem pomáhaly ženám řemeslníků, které na stavbách pekly chleba. V období Nové říše bylo možné získat ženu na čtyři dny výměnou za jednoho vola.