Dary Eset: Status žen ve starověkém Egyptě

Příběh psaný na papyru datovaný do 2. století n.l. vypráví, že bohyně Eset udělující dary lidstvu, dávala moc a prokazovala stejnou úctu ženám i mužům. Tento příběh ukazuje na vysoký status, který měly egyptské ženy. Postavení mužů a žen ale nebylo stejné.

I když egyptské ženy nikdy neměly stejná práva jako muži, mohly:

• vlastnit majetek svým vlastním jménem
• věnovat se profesím, které jim zajišťovaly ekonomickou nezávislost na jejich mužských příbuzných (ženy mohly praktikovat medicínu, mít na starosti peníze a provádět transakce s nemovitostmi).

Manželka měla právo na třetinu majetku, který vlastnila společně s jejím manželem. Po její smrti přecházel její majetek na kohokoliv dle jejího přání – muži nebo ženě. Egyptské ženy byly rovnocenné v soudním systému. Mohly vystupovat jako svědkyně, žalobkyně nebo obhájkyně (ve smyslu, jak bychom těmto termínům rozuměli dnes). Ženy byly zodpovědné za zločiny, které spáchaly, a stanuly před soudem stejně jako jakýkoliv muž.

Egyptské ženy a jejich zodpovědnost ve společnosti

Vdané ženy měly titul „Paní domu“ a většina egyptských žen trávila čas staráním se o domácnost a děti. Žena byla odpovědná za:

• výchovu dětí (pokud nebyla dost bohatá, aby si mohla pro tento účel dovolit otroka/otrokyni)
• uklízení domu, šití, opravy a vyrábění oděvů
• zajišťování jídla pro celou domácnost a vedení účtů

Také existuje důkaz o ženách, které prováděly práce okolo domu, staraly se o hospodářská zvířata, dohlížely na dělníky na polích (a samy na nich také pracovaly), měly na starosti údržbu nástrojů, kupovaly a prodávaly otroky a nemovitosti a účastnily se obchodování na trhu (všechna tato práva a odpovědnosti v takovém rozsahu ženy ze Sumeru a Řecka nikdy neměly).

Egyptské texty moudrosti nabádaly manžely, aby se svými manželkami zacházeli dobře, protože rovnováha mezi mužem a ženou vede k harmonii (známé jako ma’at), která je oceňována bohy, zvláště velkou bohyní Ma’at, bílým perem Pravdy. Sňatek byl považován za dohodu mezi manželem a manželkou o celoživotním závazku rovnocenného partnerství, který může být porušen pouze smrtí (která byla vůlí bohů, ne jednoho z partnerů), přesto byl rozvod v praxi celkem běžný. Ženy byly ze zákona chráněny před zneužitím jejich manžely a v dokumentech ze soudního sporu z období 12. dynastie musel muž “přísahat, že se od teď nadále zdrží bití své manželky pod hrozbou jednoho sta ran holí a ztráty všeho, co nabyl spolu s ní” (Nardo, 35).