Bereníké – přístav na břehu Rudého moře

V egyptských dolech ve Východní poušti se těžilo již od pradávna. Těžba v tamních dolech se zvýšila zejména za vlády ptolemaiovské dynastie. Tehdy se Rudé moře stalo prvořadou obchodní tepnou. Díky své poloze těžil z velmi živých obchodních styků především přístav Bereníké, vystavěný na popud faraona Ptolemaia II. Filadelfa.

Doly ve Východní poušti a na Sinajském poloostrově Egypťany vždy velmi lákaly. Dokladem toho jsou také výpravy do země Punt organizované královnou Hatšepsut. Přes Východní poušť vedlo z údolí Nilu k pobřeží Rudého moře několik obchodních cest, které využívaly přírodní údolí, zvaná wádí.

Především panovníci Nové říše věnovali tomuto území velkou péči – stavěly se tu stanice pro karavany se studnami a cisternami na zachytávání přívalových dešťů. Ještě větší ruch tu nastal za vlády Ptolemaiovců. V té době se města Kuft severně od Théb (Vasetu) a Edfu stala křižovatkou obchodních cest všech karavan.

Ve snaze zpevnit a rozvinout předmostí na Rudém moři, které tvořila města Sawu a Kusér (Egypťanům dobře známá již od Střední říše), se rozhodl Ptolemaios II. Filadelfos ve 3. století př.n.l. vybudovat nový přístav dále na jih, ve stejné zeměpisné šířce jako se nacházela Elefantina. Podle historika Plinia byl tento přístav nazván Bereníké na památku faraonovy matky.

Královští architekti k výstavbě města zvolili malou mělkou zátoku, která byla přirozeným útočištěm na konci většího zálivu. Kvůli obtížně překonatelnému korálovému útesu nebylo vplutí do přístavu právě jednoduché. Útes ale zároveň představoval přirozenou ochranu Bereníké. Cesta do přístavu vedla jediným průlivem, který se v útesu otvíral a díky tomu bylo město chráněno před případným útokem z moře. Z Bereníké (dnes Ras Banás) se záhy stalo důležité město. Tím zůstalo po celé římské období, až v 5. století začalo upadat.

Z Alexandrie do Bereníké

Do Bereníké směřovaly výrobky z oblasti Perského zálivu, Indie, Cejlonu a Dálného východu. Karavany pak odtud cestovaly do Kuftu po cestě rozdělené do několika úseků, jejichž hranice odpovídaly místům, kde bylo možné načerpat vodu. Po této cestě také putovaly karavany přicházející z dolů a naložené vzácnými nerosty – zejména zlatem, smaragdy ze Sakeitu a topasy z ostrova svatého Jana ležícího asi 80 kilometrů jižně od Bereníké. Cesta do Kuftu trvala deset až dvanáct dní.

Alexandrijské obchodní lodě využívaly k cestě podél pobřeží a dále proti proudu Nilu etéziových větrů (severní větry vanoucí ve východním Středomoří). Cesta ale byla plná nástrah a námořníci se raději plavili ve dne, aby lépe viděli zrádné a v Rudém moři velice časté korálové útesy. Obchodníkům trvalo dvanáct dní, než se z Alexandrie dostali do Kuftu. Odtud je karavany odvezly do přístavu Bereníké, kde přeložili náklad na jiné lodě. Některé čekala krátká cesta do nedaleké Arábie, zatímco jiné před sebou měly tři měsíce trvající plavbu do Indie, země bohaté na cenné výrobky. Při návratu v zimě lodě využívaly příznivých jižních větrů. Umožnily jim snáze se vrátit do přístavu a následně i do Alexandrie.

Bereníké – nepříliš atraktivní město

Bereníké bylo vystavěno z korálového kamene. Město nebylo obehnáno žádnou zdí, zato ho z jihu chránily dvě pevnosti. První z nich měla čtverhranný půdorys a po jejím obvodu byly nárožní bašty a opevněné brány. Uprostřed pevnosti byla velká kruhová studna. Druhá pevnost ležela o 14 km jižněji, byla dlouhá téměř 100 metrů a široká 70 metrů. Kolem města bylo několik vodních zdrojů.

Město mělo obdélníkový půdorys o rozměrech téměř 600×480 metrů. Úzké uličky se křížily v pravém úhlu. Podle některých odhadů v něm za vlády Ptolemaiovců žilo přes deset tisíc obyvatel. Námořníci, obchodníci, vojáci, vodiči soumarů, lovci a cizinci čekající na loď tvořili pestré společenství lidí, které sem přivedl přístavní ruch. Za hranicemi Bereníké se táhla široká plošina lemovaná horským masivem ve tvaru půlměsíce. Domy ve městě nebyly příliš velké.