Pohřební maska v Egyptě

V období prvních dynastií začali Egypťané těla mrtvých balzamovat, aby je co nejlépe uchránili před přirozenou zkázou rozkladu. Mumifikace ve svém počátku (období prvních dynastií) nebyla příliš spolehlivá. Pohřební maska proto zakrývala obličej zesnulého. V počátcích se lněná obinadla na hlavě mohla potáhnout slabou vrstvou sádry a po jejím zatuhnutí se inkoustem domalovaly oči, obočí a ústa. Tělo se ukládalo do hranatého sarkofágu, který představoval příbytek věčnosti.

Od Prvního přechodného  období a obdobím Střední říše se na hlavu začala nasazovat pohřební maska. Pohřební maska byla později doplněna kartonáží (lepené plátno) nebo perlovou síťkou, která chránila zbytek těla. Pohřební maska měla mumii dávat lidský vzhled a umožnit jí tak přístup do záhrobí. V tomto období se masky zhotovovaly z kartonáže nebo dřeva, masky faraonů a někdy i vysoce postavených úředníků ze zlata. Za Ptolemaiovců a později v Římské době se masky zhotovovaly ze sádry nebo je nahradily mumiové portréty, které se kreslily přímo na dřevěnou destičku nebo kus plátna.

První pohřební masky

První pohřební masky zakrývaly nejen hlavu, ale i horní část zad a hrudníku. V Prvním přechodném období byly ještě celkem vzácné, ale v období Střední říše se velice rozšířily. Pohřební maska kopírovala tvar hlavy a byla celá omalovaná. Zvýrazňoval se obličej s dlouhou parukou a krk s několikařadým perlovým náhrdelníkem. Zbytek masky nabarvili umělci bílou nebo žlutou barvou. Čelenka přidržovala paruku a byla vepředu ozdobena jednoduchým poupětem lotosu nebo lotosovým květem. Součástí masky ale nikdy nebyly paže.

Mužské masky mají často přirozený knír a vous, který někdy doplňoval i vous rituální. Místo očí se zasazovaly černé a bílé kameny jako například obsidián nebo alabastr. Ženské poprsí znázorňovali umělci reliéfem. Celou masku pak Egypťané dost stylizovali, jednotlivé části obličeje zvýrazňovali černými čarami. Mumii ukládali na bok a maska proto uchycena provázky, které se protahovaly otvůrky ve spodní části kartonáže.

Pohřební maska napomáhala vzkříšení zesnulého

Ke konci Střední říše se začaly objevovat i objemnější masky, na kterých byl malý obličej v kontrastu s těžkou a dlouhou parukou. Pod náhrdelníkem byl do sloupce uspořádaný text se jménem zesnulého. V období Nové říše se masky ještě rozšířily – byly menší a tak nezakrývaly záda, ale jen hlavu a krk, někdy i hrudník. Vždy byly zdobeny dlouhou parukou, několikařadovým perlovým náhrdelníkem a občas i znázorněním paží. Obličej byl ale podstatně méně stylizován. Časté bylo vykládání sklovinou nebo polodrahokamy. Některé masky malíři namalovali na žluto, jiné částečně potáhli zlatou fólií, zbytek těla pak zakrývala obdélníková omalovaná kartonáž.

Zlato pro nejbohatší

Později se objevily také kovové pohřební masky. U prostých občanů to byla jednoduchá vyklepaná zlatá fólie. Faraoni si nechávali zhotovit masky z pečlivě opracovaného masivního zlata, které mohlo být vykládáno sklovinou nebo polodrahokamy. Takto zpracovaná je například maska Tutanchamona (18. dynastie) a Pasbachaenniuta I. (21. dynastie).

Za Ptolemaiovců a následně v Římské době egyptské zádušní zvyklosti přežívaly, ale změnil se obvyklý tvar masek i jejich výzdoba. Objevili se na nich obličeje a účesy v řeckém a římském stylu, ale po stranách se stále nacházela egyptská božstva. Hlava vystupovala z pozadí a na obličeje se malovaly skutečné portréty.