Sarkofágy a rakve v období Staré a Střední říše

V nejstarších dobách se těla pohřbívala do jam v písku. Těla se pokládala na bok do polohy plodu s pokrčenýma rukama i nohama. Mrtvoly se nemumifikovaly, někdy se zašívaly do kozí nebo gazelí kůže. Okolo mrtvého pozůstalí rozložili několik předmětů, které používal (palety na líčidla, keramiku a šperky), což byla jeho výbava potřebná k přežití v záhrobí.

Suchý pouštní písek přímým stykem s tělem pak tělo samovolně mumifikoval a vznikaly tak první “přírodní mumie”. Jelikož hroby v té době nebyly na povrchu označovány žádnou výraznější nadzemní částí, ale pouze prostým písečným rovem, mohlo docházet ke znovuodkrývání již vysušených těl. Takto mohli Egypťané získat nejstarší informace o mumifikaci, jejíž postupy posléze zvládli a zdokonalili.

První rakve z proutí, dřeva nebo pálené i nepálené hlíny se objevily na počátku Archaického období. Egypťané těla do těchto rakví ukládali skrčená, takže rakve byly poměrně malé – jejich délka se pohybovala mezi sto až sto dvaceti centimetry. Byly oválné nebo hranaté, někdy měly víko tvořené prkny nebo hliněnou deskou.  Druhá taková nádoba pak mohla sloužit jako víko. Se započetím používání rakví vyvstala důležitost vysušení a dobrého uchování těla. Jak těla nebyla v přímém kontaktu se suchým pískem jako dříve, začala se rychle rozpadat. Egypťané tedy ve snaze těla zachránit přistoupili k mumifikaci.

Sarkofágy a rakve v období Staré říše

V období Staré říše se používaly hranaté rakve a sarkofágy, které se vyráběly z vápence, alabastru nebo žuly, řidčeji ze dřeva. Značně masivní schrány bývaly vytesány z jediného kusu kamene. Víka byla plochá nebo mírně vyklenutá s vyvýšenou okrajovou hranou. Stěny sarkofágů zdobili Egypťané polychromovanými reliéfy, které představovaly symbolické průčelí paláce. V druhé polovině Staré říše starověcí umělci rozšířili výzdobu vnitřní stěny sarkofágů o pás hlavních titulů majitele hrobky a jeho jmény.

Dřevěné rakve jsou charakteristické pro První přechodné období a Střední říši. Tehdy Egypťané těla zesnulých pohřbívali do jedné nebo do dvou hranatých rakví, které se pak vkládaly do sebe. Ve výzdobě rakví se obvykle opakovala stejná témata, která se v jednotlivých oblastech jen mírně lišila. Namalované a vyryté formule měly mrtvému zajistit ochranu různých božstev, například boha království mrtvých Usira nebo jeho sester Esety a Nebthety, které ho střežily a vdechly mu život. Ležící těla se začala pokládat na levý bok, aby jejich obličej směřoval k východu.

Antropomorfní rakve ke konci Střední říše

Na vnější východní stěnu rakve se kreslily dvě oči vedžat, díky nimiž mohl zesnulý sledovat dění ve světě živých. Celá vnitřní část rakve byla zdobená malbami, které představovaly pohřební výbavu a potraviny, které mrtvý nezbytně potřeboval k životu v záhrobí. Na malbách bychom našli také sýpky s obilím. Šperky, vyrovnané suknice a sandály, džbány na podstavcích. Hustě psané sloupce hieroglyfů uváděly některé formule z Textů rakví, které měly být mrtvému pomůckou při jeho pouti. Za oči vedžat na vnitřní východní stěně rakve malíři namalovali nepravé dveře, jimiž mohla duše zesnulého vstoupit do světa živých.

Na konci období Střední říše se objevily antropomorfní rakve, které měly tvar ležícího těla nebo mumie. Obecně se rozšířily teprve v Druhém přechodném období. Díky antropomorfnímu tvaru získaly sarkofágy či rakve nové poslání – mohly sloužit jako náhrada těla v případě, že tělo zmizelo. Oči vedžat představují spojení oka lidského a oka sokolího. Symbolizovaly fyzickou celistvost a dobré tělesné zdraví. Často byly zobrazeny na amuletech, které chránily své nositele.