Zádušní hostina – sláva Usirovi

V roce 1939 se v Sakkáře podařil anglickému archeologovi W. B. Emerymu skvělý objev. V nevyloupené hrobce z 2. dynastie, tedy přibližně z roku 2700 př.n.l. objevil potraviny uložené v nádobách z pálené hlíny. Královská “Zádušní hostina” zahrnovala ryby, holoubě připravené v ragú, pečenou křepelku, hovězí kotlety, telecí kolínka, ledvinky, misky se sýry, chléb, medové koláčky či fíkový kompot, nemluvě o nezbytném džbánu vína.

V jiné hrobce z 19. dynastie byly na stole rozloženy obětiny opět skutečných potravin – chléb a kachna, pokrmy s chlebovými plackami, s ořechy dumy (zázvorové palmy) a se sušenými rybami. V Tutanchamonově hrobce nalezené roku 1922 Howardem Carterem archeologové napočítali celkem sto šestnáct košíků se sušeným ovocem, hrozny, mandragorou, ořechy dumy, semínky melounu a více než třicet džbánů vína z vinic v oblasti “západní řeky” v deltě.

Hlad a žízeň byly největším postrachem zemřelých. Jelikož v záhrobí potřebovali pravidelné zásobení potravinami, spoléhali se na svět živých, že jim je zajistí. Proto po skončení pohřbu začal probíhat stále se opakující kult před nepravými dveřmi hrobky, které symbolizovaly skutečnou bránu, jíž si mrtvý přichází pro potraviny přinesené nosiči obětin. Pouze bohatí Egypťané si mohli dovolit využívat služebníků ka, což byli zádušní kněží, které rodina pověřila, aby zesnulému nosili potraviny.

Sláva Usirovi

K připomenutí toho, že mrtvý je po celou dobu zádušního rituálu ve stejné situaci, jako Usir, který zesnulé doprovázel na cestě do záhrobí, a že mrtvý stejně jako Usir na světle ožije, dávali pozůstalí poblíž sarkofágu tzv. Usirovo lože. Šlo o dřevěné rámy, jejichž dno bylo potažené látkou. Na ni se nasypal ječmen a písek a celá směs se několik dní pravidelně zalévala. Když byly rostlinky ječmene asi deset centimetrů vysoké, nechaly se uschnout a vše bylo zabaleno do plátna. Usir, bůh prosperity, Nilu a rostlinstva se takto připodobňoval k zrnu obilí, které se zaseje, vzklíčí a na světle znovu zrodí.

Právě Usir, který lidi naučil pěstovat obilí, vyrábět mouku a péci chleba, byl zárukou klidu zemřelého. Mrtvý se chtěl znovu zrodit stejně, jako to dokázal Usir. Aby si zajistil jeho přízeň, nechal do hrobky vymalovat pouť do Abydu (Abedžu), Usirova svatého města. Bárku, na kterou spolu se svou manželku usedl, dopravili až do města veslaři. Na cestě zpět jej do klidného přístavu unášela plachetnice. Pokud k němu byl bůh milostivý, před očima se mu otevřel ráj, kde na něj čekala hojnost jídla.

Jak získat božský příděl

V hrobkách se nad pohřební komorou obvykle nacházely kaple otevřené živým. Na stěnách místností si návštěvníci mohli připomenout idealizovanou podobu života zesnulého. Ten byl zobrazen, jak přijímá nosiče pohřební výbavy a obětin a jak dohlíží nad zemědělskými prácemi a činností řemeslníků. Na jiném místě zesnulý prokazoval svou úctu bohům. Uctíval je provedením úlitby vody a odříkáním hymnů. Teprve poté měl nárok na podíl na věčných zásobách potravin. Skutečné pokrmy ukládané v hrobkách měly být zárukou přežití na onom světě.

Egypťané však neměli příliš velkou důvěru ve věrnost a stálost svých nejbližších, a proto se raději spoléhali na vyobrazení, která jim měla dostatek potravin zajistit. Na stěnách hrobek tak často nalezneme výjevy ze sklizně, česání vína, výroby chleba nebo piva, dále také modely z pálené hlíny, vápence nebo dřeva, které představovaly řezníky, husy připravené k pečení, hrnce v kuchyních plné jídla, nosičky obětin pověřené zajištěním potravin a celou armádu služebníků, kteří měli vyhovět přáním svého pána.