Oční lékařství starověkého Egypta

Věhlas egyptských lékařů se za hranice šířil už od starověku – Homér se o něm zmínil ve své “Odyssei” a Hérodotos po návštěvě Egypta tvrdil, že tak zdravé obyvatelstvo ještě neviděl. Egypťané byli prvním národem, který začal lékařství dělit na odbornosti. Vzniklo také oční lékařství – pravděpodobně i proto, že zde slunce pálilo více než v jiných zemích.

Oční lékařství – důležitá specializace v Egyptě

Mnoho egyptských lékařů se specializovalo právě na oční lékařství, protože intenzivní sluneční svit a prach, který zvedal pouštní vítr vedly ke vzniku vážných očních zánětů. Lékařské školy v pravém slova smyslu neexistovaly a medicínské znalosti se dědily z otce na syna. V některých “Domech života” (staroegyptských školách) přesto odborníci medicínu vyučovali.

Archeologové se o oftalmologických znalostech Egypťanů dozvídají z několika zdrojů. Dochovaly se důležité texty starověkých autorů, ale potřebné informace je možné získat také z rytin a reliéfů. Dalším zajímavým zdrojem je studium mumií a nádob na oční kapky. Ale hlavní zdroj představují lékařské papyry.

V roce 1926 objevil německý egyptolog Hermann Junker v samotném srdci pohřebišti v Gíze zádušní nápisy, které se zmiňují o očních lékařích. Jeden byl představován jako “představený a správce královských lékařů, královský oční lékař, představený střevních chorob, hlavní mág a učenec”, jiný zase “palácový oční lékař”. Mezi nejznámější lékařské papyry patří papyrus ze souboru tzv. Káhunských papyrů, které byly pravděpodobně sepsány za vlády 12. dynastie. Papyrus se zabývá očními potížemi v souvislosti s gynekologickými onemocněními.

Obsáhlý přehled nemocí

Oční lékaři ve starověkém Egyptě pravděpodobně netušili, jak vypadá vnitřní složení oka a oční potíže posuzovali pouze na základě symptomů, nikoliv z fyziologického hlediska. Předepisovaly tedy léčbu například “ženě, která měla takové potíže s očima, že téměř nic nevidí a pociťuje bolesti krku”. Přesto se zdá, že byli schopni identifikovat některé nemoci – například zánět očního víčka, ječné zrno, zánět spojivek, subkonjunktivální hemoragii, bílý zákal rohovky nebo slzení.

Egyptský lékopis byl rozmanitý a přesný – vždyť jen Ebersův papyrus uvádí 900 roztříděných lékařských předpisů. Podařilo se objevit zbytky očních kapek ve flakonech. Při jejich výrobě se využívalo mnoho nerostných zdrojů – například síran měďnatý, oxid měďnatý a železnatý, olovnaté soli, mořská sůl, antimon a sulfid arzenitý. Z používaných živočišných zdrojů Egypťané vepřové a husí sádlo, med, mléko, játra, žluč, mozek, výkaly a moč. Do přípravků se přidávaly také výtažky z rostlin jako šafrán, růže, myrha, arabská guma, listy aloe nebo skočce, lotos, lilie, ebenová kůra nebo maková šťáva.

Nejrozšířenějším očním neduhem byla pravděpodobně slepota označována termíny šaru nebo šepet. Rozdíl mezi nimi není zatím dostatečně objasněn. V Ebersově papyru se nachází recepty na léčení pomocí syrových ale i tepelně upravených jater. Játra obsahují velký podíl vitamínu A, který je pro správné fungování očí nezbytný.

Oční lékařství a náboženství

Egyptské oční lékařství bylo úzce spjato s náboženstvím. Už některé papyry z období Staré říše se hovoří o specifické péči věnované očím, která souvisela s náboženskými rituály. Není divu – byl to Thovt, kdo vrátil na místo oko, o které Hor přišel v souboji se Sutechem a nadiktoval lidem v dávných dobách první lékařské papyry.

Také Amon měl k očnímu lékařství co říci … někdy byl nazýván “lékařem, který léčí oko bez léků, který oči otevírá a opravuje je”. Eset zase měla moc vracet zrak slepým. Oko vedžat, které nosilo štěstí, bylo vyobrazeno na mnoha malbách a amuletech, které měly svoje nositele chránit a zajišťovat mu nezranitelnost a plodnost.

Zobrazení Usira zde rámují dvě oči vedžat. Nalíčené oči byly symbolem zdraví, ale hrály také ochrannou úlohu.