Malíři

Počínaje 11. dynastií se malířství začalo rozvíjet po celém Egyptě. Jednou z příčin byl hospodářský úpadek, který tehdy zemi faraonů zachvátil. Malba byla levnější než tesání jemných reliéfů a sochařství, a během staletí se proto stala převládajícím uměleckým směrem. Popíšeme si postup malíře při výzdobě interiéru hrobky.

Malíř v hrobce zapálí louče a lampy a ohmatá drsné a hrbolaté stěny, na které má malovat. Po prozkoumání pevnosti skály, do které byla komora vytesána, se vrátí do dílny a pustí se do práce. Prvním zásadním úkolem je příprava směsi, která bude sloužit malíři jako podklad. Omítku, kterou dnešní Arabové nazývají muna, namíchal malíř z hlíny a nilského bahna.

Aby muna byla ještě odolnější, přidá do ní nasekanou slámu. Poté se vrátí do hrobky, připravenou směs nanese v čtyřcentimetrové vrstvě na zeď. Aby byly stěny na dotek hladké, pokrýval je malíř ještě primitivní omítku ještě třícentimetrovou vrstvou sádry nebo štuku. Plocha musí být co nejrovnější. Omítka musí proschnout, a teprve pak může konečně malíř začít malovat.

Symbolické barvy

Mezi nástroje, které malíř potřebuje patří pochopitelně štětce. Jsou vyrobené z rákosových stonků. Jejich konce malíř pečlivě rozžvýká, aby je mohl rozdělit na jednotlivá vlákna. Těmito štětci načrtává linie a obrysy. Dále používá kartáče z palmových vláken (na každou barvu má zvláštní kartáč), kelímky na vodu a škeble, v nichž míchá odstíny.

Nejdůležitější fází práce staroegyptského malíře bylo míchání barev, které se připravovaly z přírodních barviv. Barvy se ředily vodou na střepu nebo ve škebli. Pak se smíchaly se s pojovací látkou – akáciovou gumou nebo s bílkem. Jednotlivé barvy tak vytvořily hmotu podobnou bochníku a snadno se přenášely. Na paletě mívali malíři šest až osm kelímků s tradičními barvami.

Bílá barva se připravovala z křídy a sloužila k zesvětlení nebo zmatněni barev. Modrá, symbol nebe a noci, se připravovala z azuritu. Základem světlého okru, připomínajícího barvu ženské pokožky, byl krevel, základem tmavého okru používaného pro mužské tělo byl limonit. Zelená, symbol mládí, se připravovala z malachitu. Černá barva byla výtažkem z dřevěného uhlí a používala se pro zachycení původních obyvatel Núbie.

Malíři – od nákresu po malbu

Dříve než malíř začal svou práci v hrobce, musel si vytvořit nákres. Obličej a nohy se vždy zobrazovaly z profilu, oko (pro Egypťany tak důležité) a ramena sí zachytit en face. V dílně si přes plány malíř nakreslil čtvercovou síť, kterou poté narýsoval i na zeď. Pomocí sítě začíná načrtávat obrysy mužských a ženských postav, předmětů, zvířat a rostlin, které se v nilském údolí vyskytují. Velmi opatrně nanáší základovou barvu (na počátku Nové říše bylá základová barva nejčastěji šedomodrá nebo žlutá, od vlády Ramesse II. se používala už pouze žlutá).

Pak začal malíř “oživovat” obrysy silnými vrstvami barev. Pomocí odstínů bílé naznačil průsvitnost šatů a suknic, kachní peří oživí tahem zelenomodré barvy a obrysy lidských těl obtáhne tmavým okrem. Jeho dílo začíná dostávat definitivní podobu. Život zemřelého se před očima diváků bude odvíjet v několika pásech jako komiks.