Papyrus – královská rostlina

Papyrus byla královská rostlina, symbol radosti a kouzelné žezlo bohyň rostl v nejlehčích částech delty. Egypťané z papyru vyráběli sandály, suknice, koše. Jeho měkká hlíza sloužila jako potravina a jeho kořen sloužil jako palivo – jeho dřeň se používala k výrobě zápalné části pochodní.

Sloužil také při výrobě lodí při utěsňování spár, výrobě plachet a lanoví a stavěli se z něj malé čluny, které se používali pro přepravu v močálech. Papyrus byl nejhodnotnější v podobě bílého odolného papíru, na který se zapisovaly hieroglyfy. Nejznámnějším dílem je nepochybně Ebersův papyrus o délce 20 metrů.

Obyvatelé delty

Papyru se velice dařilo v močálovitých oblastech delty, kde ho byly skutečné lesy. Dosahoval výšky 5 až 6 metrů. Na vyvýšených místech chráněných před záplavami vznikly vesnice, jejichž obyvatelé se živili chovem, lovem a rybolovem. Mezi obyvateli bažin byli také ti, kterým se říkalo “trhači papyru”.

Jejich práce byla opravdu strastiplná, protože v bahnitých močálech se pohybovali s největšími obtížemi. Každou chvíli hrozilo totiž setkání s hrochem, krokodýlem, kobrou nebo jiným živočichem, který si liboval v tichu a vlhkosti papyrových houštin. Večer se trhači papyru vraceli prohýbajíc se pod tíhou otepí. V papyrových dílnách pak Egypťané tuto surovinu dále zpracovávali. Znalost přeměny papyru na papír s dědila z generace na generaci.

Práce v dílně

Už od dávných dob uměli Egypťané zpracovat vláknitou dřeň na jemný bílý papír, který nesál inkoust a dokázal vzdorovat i zubu času. Protože byla výroba papyru nákladná, používali ho písaři jen pro předem určené texty. Na papyrus tak zapisovali především archiválie, účetní doklady, náboženské, vědecké a literární texty.

Výroba probíhala tak, že dělníci rozřezali stonek na kousky, jejichž výška odpovídala výšce budoucího svitku. Dřeň byla rozdělena na tenké plátky, které pak dělníci rozklepávali kladívkem. Takto získané průsvitné plátky byly narovnány do dvou vrstev, které se překrývaly v pravém úhlu. Tento list byl zvlhčen a dlouho slisováván pomocí kladiva. Po vysušení se archy slepovaly k sobě do svitků (medžat), jejichž délka dosahovala až 40 metrů. Pásy papyrových svitků se smotávaly tak, aby vodorovná vlákna směřovala dovnitř.