Mererův deník – umělý kanál k Velké pyramidě

Vzhledem k tomu, že bloky vápence z Tury nebyly nijak malé, vyvstal problém. Jak je dopravit na lodi co nejblíž k pyramidě? Nil v čase stavby pyramidy tekl zhruba 2km od plošiny v Gíze. To byla příliš velká vzdálenost. Merer tedy musel vymyslet řešení – umělý kanál k Velké pyramidě. To byl jediný způsob, jak dostat lodě s těžkým nákladem co nejblíž.

Ve svém deníku Merer píše, že se skupinou 40 mužů pracovali na hrázi. Egypťané tedy upravili krajinu kolem Nilu tak, aby hráz zadržela co nejvíc záplavové vody, kterou potom nasměrovali k pyramidě. Tak bylo možné dopravovat těžké náklady cca 500 metrů od pyramidy.

Existenci umělého kanálu, do kterého pak pustili zadrženou záplavovou vodu, potvrdil americký archeolog Mark Lehner. Kolem pyramidy prováděl hloubkový průzkum, který potvrdil, že v jednom místě byl kdysi kanál. Hluboko pod povrchem vystřídalo písek hutné bahno v délce několika metrů – neklamný důkaz toho, že právě zde byl kdysi umělý kanál k Velké pyramidě.

Pyramida na kopci a 3 pohřební komory

Historik Matthew Sibson přišel nedávno s tvrzením, že Velká pyramida stojí na kopci, dokonce na větším kopci, než se mohlo zdát. Pravdou je, že se skalním podložím, které skutečně tvořilo vyvýšeninu, Egypťané dobře pracovali. Asi nejhorší úkol při stavbě pyramidy bylo vysekávání komory, která se nachází 30 metrů pod povrchem. Nad povrchem jsou pak další dvě – tzv. královnina komora a tzv. králova komora, ke které vede Velká galerie.

Jak Egypťané odtesávali vápencové bloky

Bloky bílého vápence z Tury musely být precizně opracované, protože tvořily obložení pyramidy. Ale jak je odtesávali? Egyptolog Adel Kelany se pokusil pomocí nástrojů, které starověcí Egypťané používali takový blok vysekat. Blok byl 1,5 m dlouhý, 1 m široký a 1 m vysoký.

Kameníci napřed vysekali pomocí motyk hluboké brázdy, aby mohli vytesat boky kvádru. Jenže čím jsou boční brázdy hlubší, tím je pro kameníky náročnější v práci pokračovat. Museli tedy boční brázdu rozšířit, aby mohli odsekat boční strany. Pak se začala odsekávat spodní strana. Pomocí klínů se snažili odlomit kámen podél hrany – pokud by prasknul, znamenalo by to konec a začít všechno znovu. Merer si pochopitelně všechny kameny napřed zkontroloval, než je nechal naložit na loď.

Mererův deník byl zdrojem ještě dalších informací, ale o tom zase příště 🙂