Velká Sfinga v Gíze očima Jørna Christiansena – 3. část

Uplynuly milióny let od doby, kdy se na vrcholu členu III Velké Sfingy usadily sedimenty, které byly později vyzvednuty (tento proces začal asi na přelomu oligocénu a miocénu) a vystaveny zvětrávání a erozi způsobené větrem, pískem a vodou.

Tato historie je z velké části neznámá. Krajina, jakou ji vidíme dnes, je výsledkem přírodních procesů. Je to ale také výsledek rozsáhlé lidské činnosti z doby kolem roku 3 000 př.n.l. Jedno významné pozorování ukázalo, že sedimenty, které se již usadily v mělkém přímořském prostředí, jsou nyní nakloněny lehce na jihovýchod. Lidská činnost se však neomezila pouze na vytesání Sfingy a jejího ohrazení.

Z plošiny v Gíze bylo také přesunuto značné množství skály, a to v průběhu modelování krajiny. Gíza poskytla množství stavebního materiálu pro postavení dalších monumentů v okolí Sfingy. Tato oblast navíc zažila významný příval písku, když se po poslední době ledové postupně měnila z úrodné půdy na poušť. V obdobích, kdy se lidé o tyto nádherné monumenty nestarali, byly občas Sfinga a její ohrazení naplněny pískem.

Stopy lidské činnosti jsou navíc postupně odstraňovány nepřetržitým a rychlým procesem eroze. Bohužel jsou Sfinga a její ohrazení částečně odkryté a nechráněné od doby, kdy se Člen II ukázal jako stavební materiál nepoužitelný.

Velká Sfinga – analýza Členu II

Některé faktory sice přispívají k současnému špatnému stavu skály Členu II, ale všechny mají svůj původ ve skladbě jemnozrnné bahnité vápencové hmoty, která bránila počátečnímu procesu zpevňování skály.

Velká Sfinga – praskliny

Velké přetížení bahnité skály nasycené vodou a výsledný tlak a napětí způsobilo, že se vápenec Členu II propadl a vytvořil síť prasklin. Viditelné chemické zvětrávání skály okolo prasklin vypovídá o tom, že voda pronikla dovnitř útvaru, jak je vidět na ohradních zdech a na vzestupné cestě. Zde je na povrchu viditelná síť prasklin, která nebyla ovlivněna tesáním ohradní zdi.

Velká Sfinga – vápencový chodník

Vzestupná cesta, přímo na jižní straně Sfingy, má tvrdý tvárný povlak, který vznikl na vrchní vrstvě jinak velmi křehkého Členu II. Tento tvárný povlak je výsledkem chemického zvětrávání, kdy byly měkčí části vápence přes vrstvu svrchní zeminy rozpouštěny kyselými dešti. Tento povrch ukazuje pozoruhodně málo známek opotřebení od miliónů turistů, kteří po vzestupné cestě prošli, aby mohli obdivovat Sfingu.

Velká Sfinga – vodní zvětrávání

Praskliny v povrchu Členu II umožnily kyselé dešťové vodě, aby pronikala do útvaru. Vápenec velmi snadno podléhá rozrušování, zejména vlivem chemického rozpouštění. I neznečištěný déšť obsahuje oxid uhličitý vytvářející slabě uhličitou kyselinu, která je schopna rozpouštět kalcit – hlavní minerální složku vápence. Jørn Christiansen našel 2 důkazy ukazující, že chemické zvětrávání Členu II začalo dlouho před vytesáním Sfingy a jejího ohrazení.

Na jižní ohrazující zdi Sfingy jsou četná odhalení barevných a lehce zvlněných pruhů, které jsou často paralelně vedle sebe, jsou podobné letokruhům a křižují stratigrafii (sedimentární vrstvy). Některé z nich jsou vzhledem k okolí mírně vyvýšené, což ukazuje na tvrdší složení. Pruhy vedou podél prasklin a jsou očividným důkazem pronikání uhličité kyseliny důsledkem dešťové vody, která si hledala cestu prasklinami na povrchu. Podle tvaru pruhů Jørn Christiansen určil, že existovaly před tesáním zdi a jsou tedy důkazem, že se chemické změny uskutečnily před odkrytím Sfingy a jejího ohrazení.

Zdroj: GEO Expro (online na http://www.geoexpro.com); Český překlad: Alííí