Abú Simbel – chrám slávy Ramesse II.

Ramesse II., největší faraon starověkého Egypta, vládl téměř sedmdesát let. Byl zároveň válečníkem i šiřitelem kultury a v zemi po něm zůstala řada velkolepých památek. Mistrovským dílem Ramesse II. je bezpochyby Abú Simbel.

Skalní chrámy v Abú Simbelu leží nedaleko súdánských hranic na jižním okraji Násirova jezera. Velký chrám zasvěcený Ramessovi II. a Malý chrám zasvěcený jeho manželce, královně Nefertari, jsou jedním z nejúžasnějších děl egyptské architektury.

Na rozdíl od klasického vršení kamenných kvádrů zde byly chrámy vytesány přímo do skály. Egypťané nejprve vykopali do skály dva hluboké otvory, v nichž byly zřízeny svatyně. Do vnější strany skály potom vytesali průčelí, které se skládá z nehybných kamenných soch Ramesse II., jeho manželky Nefertari a dalších členů královské rodiny. Postupně vnitřní prostory zvětšovali, z ponechaných sloupů rostlé skály vytesávali pilíře s usiroformními sochami Ramesse II. Do vyhlazených stěn pilířových síní byly vytesány reliéfy, které zdůrazňovaly panovníkovi zásluhy.

Ramesse II. od počátku u chrámu v Abú Simbelu plánoval přesnou astronomickou orientaci. Právě díky tomu je možné 2 umožnila jev, kdy v den jarní a podzimní rovnodennosti sluneční paprsky osvítí nejzazší místnost chrámu a dotknou se soch bohů a samotného Ramesse. Ramesse tak trochu bohy obelhal, neboť sluneční paprsky spočinou na jeho soše o trochu déle než na ostatních, jakoby tím naznačovaly, že právě Ramesse II. je ze všech bohů největší a nejvíce hoden poct.

Abú Simbel – znovuobjevení chrámu Ramesse II. v písku

Podle legendy se o existenci Abú Simbelu údajně nesměli dozvědět žádní cizinci, jen místní obyvatelé o tom věděli. Na počátku 19. století byl monumentální komplex téměř celý pohřben pod pouštním pískem. Znovuobjevení chrámu Ramesse II. v Abú Simbelu patří mezi největší události moderní egyptologie.

Do Núbie bylo vypraveno několik expedic. Roku 1815 zkoumal Angličan Bankes chrám zasvěcený Nefertari, ale kvůli písku se tam nedostal. Bývalý francouzský konzul Drovetti se snažil přesvědčit místní obyvatelé, ale marně. Úspěšnější byl ve stejném roce britský konzul Henry Salt. Financoval expedici, jejíž vedení svěřil slavnému italskému dobrodruhovi Giovannimu Battistovi Belzonimu.