Egyptský daňový systém

Egyptský daňový systém tu byl od samého počátku egyptské státnosti. V Archaickém období byly daně vybírány v podobě naturálních dávek. Dělo se tak během pravidelných cest faraona po celém Egyptě. Ve Staré říši započalo pravidelné sčítání dobytka jednou za dva roky. Toto sčítání tvořilo základ daňového systému. Faraon tak měl přehled o bohatství a prosperitě své říše. V případě náročných projektů, jako stavba pyramidy či kopání zavlažovacích kanálů, mohl být census zkrácen a dobytek sčítán každý rok.

Ve starověkém Egyptě v zásadě veškerá země a všichni lidé patřili faraonovi. Egypťané byli povinni odvádět ve prospěch faraona práci výměnou za jídlo. Daně nazývané baku byly dvojího typu – daně v naturáliích a daně ve formě práce. Ve skutečnosti se týkaly především řemeslníků a rolníků, jejichž produktivita byla pro stát nejdůležitější.

Dahšúrský dekret Pepi I.

V období Staré říše vydal panovník 6. dynastie Pepi I. Dahšúrský dekret. Ten říká, že “dvě pyramidová města krále Horního a Dolního Egypta Snofrua” (Médům a Dahšúr) byla na věky zbavena povinnosti roboty a daní. Na oplátku za toto slavnostní prohlášení musela dotyčná města navždy udržovat božský kult krále. Kopie dekretu byla vytesána do kamenné stély a pravděpodobně vystavena v chrámu. Později napodobili Pepi I. i další faraoni a nomarchové. V důsledku toho byl povinnosti platit daně navěky zbavováno stále více chrámů. Egypťané neznali peníze, takže daně platili v naturáliich.

Daň z pozemku byla i v Egyptě

Egyptský daňový systém znal i daň z pozemku. Částka se stanovovala podle rozlohy pozemků, kterou vyměřovali státní úředníci. Správce příslušného nomu (kraje), který byl často zobrazován s obřadním vousem a těžkou parukou. Na svém území byl pověřen výběrem daní. V rukou držel seznam spravovaného majetku. Vybírání daní mělo podobu nepřetržitého průvodu mužů a žen. Ti v koších na hlavách přinášeli ovoce, zeleninu, květiny, nádoby na parfémy, džbány piva. Jiní odevzdávali chleba a husy, nebo na provaze přiváděli telata.

Muži před sebou dále strkali gazely a kozy. U nohou pána seděli pozorní písaři s paletou v ruce a zaznamenávali “seznam dávek z vesnic věčného panství”. Nomarcha z titulu své funkce dostával kýtu z každého býka poraženého pro potřeby pohřebiště a podíl na zvířatech obětovaných v chrámu. Ameni, nomarcha žijící za vlády faraona 12. dynastie Senusreta l., byl při výběru daní zvláště horlivý. Za dvacet pět let svého působení ve funkci shromáždil z farem na svém území tři tisíce volů jako poplatek dvoru.

Činnost písařů během vegetačního cyklu

Egyptský daňový systém by nikdy nefungoval nebýt starostlivých písařů. Na pole docházeli písaři dvakrát během vegetačního cyklu. Poprvé poté, co opadly vody záplavy a bylo třeba opětovně rozměřit pole a položit mezní kameny mezi jednotlivými poli. Podruhé při vyhodnocování objemu sklizně, podle nějž písaři spočítali, jakou částku je třeba odvést. Veškeré daně určovali podle velmi přesných norem a tabulek specializovaní státní úředníci. Placení daní kontroloval a ověřoval vezír, po faraonovi druhá nejmocnější osoba ve státě. Pomáhal mu staroegyptský “ministr financí”, který nosil titul “správce obou pokladnic”.

Díky nálezům v hrobce písaře Menea, který žil za vlády Thutmose IV., víme, že v období Nové říše se daňový základ vypočítával pevně stanoveným způsobem. Katastrální písař z rozlohy pozemku přesně vypočítal předpokládanou hodnotu sklizně a z ní vyplývající daň. Tomuto vysoce postavenému písaři pomáhali při vyměřování půdy dva zemědělští písaři. Dál měl k ruce nosiče měřicí šňůry a natahovače měřicí šňůry. Společně měřili plochu, na níž měla proběhnout sklizeň. Po sklizni následovalo další počítání, tentokrát ipet (objemové jednotky, měřice) obilí. Na konci 19. dynastie nahradili tyto úředníky takzvaní písaři pro obilniny.

Egyptský daňový systém v literatuře

I přes daná a neměnná pravidla rolníci často pohlíželi na státní úředníky s nelibostí. Podezřívali je z toho, že je při výpočtu “berou na hůl”. Mnoho dokladů tohoto pohledu nalezneme i v egyptské literatuře. Ta si rozhodně nebrala servítky a někdy i přeháněla. Důkazem toho je následující výňatek z textu z období Střední říše:

“Nevzpomínáš si, jak skončil rolník znesvářený s písařem, pověřeným záznamem sklizně? Červi sežrali polovinu zrní a hroši se postarali o zbytek. Na polích se hemžily myši, snášely se na ně kobylky, stáda hynula. (…) A do toho přišel písař, aby zaznamenal sklizeň. (…) Vojáci nesli hole, Núbijci zas rákosky z palmového dřeva. Nařídili: .Přineste zrní!’, ale žádné nebylo. Tak začali bít. Pak nešťastníka spoutali a vrhli ho do bažiny (…), ještě před tím však před jeho zraky spoutali i jeho ženu. l dětem byla nasazena pouta. Sousedé ho v nejtěžší chvíli opustili a prchli, aby vlastní zrní bezpečně ukryli. Takhle získávali úředníci zrní.”

Někdy se pochopitelně stávalo, že rolníci nemohli zaplatit a vysloužili si výprask. Takové případy byly ale spíše vzácností. Lidé většinou dobře věděli, kolik po nich stát bude chtít, a bez reptání svou dávku odevzdávali. Kromě toho mohli rolníci, kteří se cítili poškození příliš puntičkářskými úředníky, podat žalobu.